Zelený čtvrtek

Gründonnerstag (Zelený čtvrtek) byl dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly.

Zelený se ale čtvrtku zřejmě říká omylem. A to zkomolením původního německého Greinen Donnerstag, což znamená „Lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, tedy „Zelený čtvrtek“.

Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.

Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.

Dříve bývalo tradicí na Zelený čtvrtek jíst především zelené pokrmy jako zelí, špenát a hrách. Právě pokrmy připravené z těchto potravin měly člověku zaručit pevné zdraví po celý rok.

V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo.

Podle lidových pověr se nikdo neměl tento den s nikým hádat a ani si nic od nikoho nepůjčovat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.

Zvykem také bývalo a bývá, že na Zelený čtvrtek biskupové umývají svým kněžím nohy. Někde kněží omývají nohy vybraným mužům v kostele. Jde o odkaz na Ježíšovo gesto pokory vůči apoštolům krátce před jeho ukřižováním.





 


Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“. Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok.

Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. „tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:


My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.


Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní držela po celý rok voda. Odpoledne se nepracovalo.
Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.
Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.
V západních Čechách panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě.

 

Pranostiky pro dnešní den
- Je-li Zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé.
- Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!

 
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet
Nové články na email
Novinky na email
Zákaznické recenze
Hodnocení: 5 / 5
16.11.2018
Hodnocení: 5 / 5
14.11.2018
vše ok
Hodnocení: 5 / 5
09.11.2018
první nakup a super
Zobrazit více hodnocení