Dušičky nosívají šedivá mračna

Ve Vinoři se povídávalo o šedivých mračnech, z nichž právě lila se spousta vody, asi takto: „ Duše utopenců, oběšených, zastřelených a vůbec těch, kteří se sami života zbavili, odsouzeny jsou za trest, že věčně vznášejí se nad zemí a drží mračna šedivá. Když v mračnech veliké množství vody se nahromadí a duše tíhy té již udržeti nemohou, umdlené povolají a na krajinu padá prudký liják. — Jednou když blížily se k naší vesnici mraky, omdlel prý jeden sedlák. Po dlouhou dobu jej křísili; když se probral, vypravoval, že na nebi je veliký hluk, že tam dušičky nešťastníků, které nesou mračna, pokřikují jedna na druhou: „Drž!" „Nepouštěj!" a druhé že zoufale odpovídají: „Už nemohu." — Byl u nás také ve vsi starý Horák, ten měl všelijaké staré knihy, v nichž bylo mnoho všelijakých modliteb a zaříkávání nemocí různých a všelikých pohrom. Jednou, když blížily se mraky ke vsi (bylo to přede žněmi), vyšel Horák za ves a zažehnával ze své knihy kvapem blížící se neštěstí. Mezi zažehnáváním pohlédl na oblohu a tu ke svému leknutí spatřil tam svou nebohou dceru, která se nedávno utopila. V tom také tři kapky krve ukáply na knihu. Ihned odešel Horák domů, vzal všecky knihy a hodil je do ohně, aby už žádný nemohl jich používati, ubohým duším muka a trápení prodlužovati, nutě je zaříkáváním svým, aby ještě dále nosily těžké břemeno vody. Co všechno ještě na nebi viděl, nechtěl říci, ale nepřeje prý toho pohledu nikomu do nejdelší smrti."