Maminka z pohledu básníků a spisovatelů

"Dvě věci jsou každému na světě nejsvětější: matka a vlast. Láska k nim je pak tím nejvyšším náboženstvím na zemi."

Již naše řeč nám dává najevo, za co vše matce děkujeme. Po otci jmenujeme náš majetek: otčina, otcovský dům a otcovský lán (alespoň tak to bývalo dříve). Naše vnitřní bohatství nese jméno matčino: mateřská láska, mateřské srdce, mateřská řeč. A proto se dá tvrdit, že otci děkujeme za vůli a sílu a matce za srdce a ducha.

Matka dává život dítěti v bolestech a někdy též za cenu vlastního života. Děti časem odrostou, osamostatní se a odvyknou matce. A teprve, když jí ztratí, poznají, co v ní měli a co ztratili. Nic není tak nenahraditelné jako matka.

"Znáte první mojí lásku?" Tak začíná jedna starší česká píseň. A odpověď zní: "Vězte, první láska moje, maminka jest pečlivá..."



Básník Adolf Hejduk nadšené básně skládá na svou matičku, jíž nesmírně miloval.



Ačkoliv jsme vybrali verše poněkud rozverné, cítíme z nich starou zkušenost: Co se škádlívá, rádo se mívá. A my, co neumíme veršovat, přejeme našim ženám, maminkám a dívkám obligátní zdraví a k tomu lásku jejich rodin.